Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/140

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 138 —


hnisajícími vředy, které se zažíraly vždy dále a hlouběji do jejího zuboženého těla. Její prsty a ruce byly napuchlé a osypané vyrážkou. Nemocná nalévala svýma strašnýma rukama hostům ěaj a prsty házela sůl na jejich mističky a vyměňovala si s nimi dýmku.

Veliký Džengis-Chane, proč ty, který jsi chápal duši i smýšlení celé Asie a Evropy, ty, který jsi posvětil celý svůj život za slávu Mongolská, proč jsi neosvítil světlem vědění svého národa, tak poctivého, s takovou posvátnou úctou zachovávajícího staré zásady mravnosti a zvyky předků a mírumilovného? Což se neobrátí tvé kosti odpočívající v ssutinách Karakorumu hrůzou nad rychlým vymíráním kmene druhdy velikého, který ohrožoval celé kulturní, ale zločinné lidstvo?

Takové myšlenky mi táhly hlavou, když jsem se díval na onen tábor k smrti odsouzených, když jsem poslouchal lkání a bědování umírajících. Kdesi nablízku vyl zlověstně pes a stále se rozléhalo jednotvárné víření bubnu a divoké výkřiky šamanovy.

Vpřed! Neměl jsem dosti silných nervů, abych hleděl na ta pekelná muka, když jsem nemohl pomoci nešťastníkům.

Rychle jsme se vzdalovali od hrozného místa. Zdálo se mi, že se někdo plížil za námi, neviditelný, zlý a ohromující hrůzou… Duchové chorob? Přízrak nevyslovitelných muk a zoufalství? Duše mrtvých obětí temna a zaostalosti? Zachvacoval nás jakýs ničím nevysvětlitelný děs a dlouho jsme zápasili s oním tíživým pocitem.

Oddechli jsme si teprve tehdy, když nám zmizelo Džalchanci-Kure, dugun i tábořiště s očí za nízkým hřbetem zalesněných malebných pahorků.

Zakrátko jsme se přiblížili k velikému jezeru Tissin-Gol. Na jižním břehu stál dům ruské architektury. Byla to jediná telegrafní stanice mezi Khathylem a Uliasutajem.