měl tak nepříjemnou, zlou tvář a tak bedlivě se vyhýbal mému pohledu, že jsem se měl mimoděk na pozoru.
Za rozmluvy jsem se otázal, nejsou-li v okolí Tissin-Golu nějací kolonisté. Kanin odpověděl zmateným a popuzeným hlasem:
„Jest zde bohatý stařec, Bobrov, který bydlí půl kilometru odtud. Avšak neradím vám, abyste k němu chodili, není příliš pohostinský…“
Při těch slovech sklonila Kaninová nízko hlavu a již nepozdvihla očí. Gorochových kouřili lhostejně cigarety. Hned jsem zpozoroval podrážděný tón Kaninův, úžas jeho ženy a strojenou lhostejnost Gorochových a právě proto jsem se rozhodl setkati se určitě se starým kolonistou. Oznámil jsem jim, že mám odevzdati Bobrovovi psaní z Uliasutaje. Když jsem dopil čaj, oblékl jsem se a vyšel jsem. V hluboké kotlině poblíže stanice stál za vysokým plotem Bobrovův dům. Okna byla osvětlena lampou. Zaklepal jsem. Odpověděl mi vzteklý štěkot čtyř ohromných psů. Z nádvoří se ozval hlas: „Kdo je tam?“
Odpověděl jsem. Tázající schytal psy a uvázal je na řetěz, pak otevřel vrata a vpustil mě, pozorně si mě prohlížeje. Byl to vysoký starý člověk, rozumného smělého výrazu. Měl za pasem veliký revolver a v rukou silnou sukovitou hůl. Dověděv se, kdo jsem, pozval mě zdvořile do světnice, kde mě seznámil se svou ženou a s pětiletým děvčátkem, nalezeným v stepi u mrtvoly matky, která zemřela na cestě za útěku ze sovětské Sibiře. Staří ji vzali k sobě a pečovali o ni jako o vlastní dítě. V domě Bobrovových jsem byl přijat velmi srdečně. Starý mi vypravoval, že oddíl plukovníka Kazagrandiho přinutil bolševiky k ústupu z Kosogolu, kde jest nyní zcela bezpečno.
„Proč jste se nezastavil u nás místo u těch lupičů?“ otázal se kolonista.
Vyptával jsem se na obyvatele telegrafní stanice a
