mongolské čepice na znamení, že jejich majetníci nežijí. Veliké smečky černých zdivočelých psů, potulujících se po stepi, nasvědčovaly, že kdesi v jakémsi úvoze nebo pod skalní stěnou nad řekou leží těla mrtvých.
Přiblížili jsme se k jurtám. Ujž z daleka jsme slyšeli víření bubnu, pronikavý hlas píšťaly a šílený, pomatený křik. Starý Mongol vyšel a vysvětloval nám, že několik mongolských rodin přišlo ke „kure“ k svátému hutuhtovi — převoru Džalchanci, proslulému divotvornými léky, jemuž patřil klášter s přilehlými stepmi a horami. Mongolové, nemocní vyrážkou a černými neštovicemi, přišli z daleka, ale na neštěstí nezastihli Džalchanci-hutuhtu, který zastávaje úřad předsedy ministerského rady v Urze, dlel odedávna při dvoře „Živého Budhy“. Tu byli nuceni obrátiti se o pomoc k „šamanům“ čili čarodějným lékařům a zmírali druh po druhu.
„Včera jsme nechali na stepi dvacet sedm lidí,“ zakončil stařec se zármutkem a zoufalstvím své vypravování.
V té chvíli vyšel z jurty „šaman“. Byl to starý, hubený člověk, s bělmem na oku a s obličejem neštovicemi zohyžděným, oblečený v jakési špinavé, různobarevné, na větru vlající hadry, s červenými a žlutými stužkami visícími u pasu. Měl veliký buben a kostěnou píšťalu. Z jeho planoucích, široce rozevřených nehybných očí zíralo šílenství. Náhle počal vysoko a rychle vyhazovat nohama, ohýbaje je jaksi divně v kolenou, točil se a chvěl jako v horečce; svíjel se tluče na buben a piště na píšťalu, křičel, běsnil dělaje stále rychlejší a rychlejší pohyby, až konečně strašně zbledl, oči se mu zalily krví, z úst počala téci pěna. Klesl na sníh, zmítal sebou, vyrážel jako v bezvědomí jakási podivná slova.
Tak léčil čarodějný šaman své pacienty, vyháněje šílenstvím zlé démony choroby a smrti.
Jiný šaman zase dával nemocným pít špinavou kalnou
