pak jako by satanský smích přerušily noční ticho. Odevšad se ozvaly ponuré jednotvárné hlasy a pojednou jako by je někdo přerval.
„Vlci,“ ohlásil klidně Mongol a vzav můj revolver vyšel ze stanu. Dlouho se nevracel, až konečně k nám dolehla z daleka ozvěna výstřelu a zakrátko nato se objevil průvodce.
„Polekal jsem vlky,“ pravil se smíchem. „Celá smečka se jich shlukla kolem velbloudí zdechliny na břehu řeky.“
„Jen aby nerozsápali naše velbloudy,“ pravil jsem.
„Nikoliv. Zapálíme oheň za stanem, toho se vlci bojí,“ upokojili mě Mongolové.
Hned po večeři jsem usnul, ale po půlnoci jsem se náhle probudil. Kdosi za plátěnou stěnou stanu mě udeřil velmi silně do boku. Domníval jsem se, že jsou to žerty některého velblouda. Chopil jsem proto pistoli a rukojetí jsem silně uhodil všetečníka. Uslyšel jsem skučení a vrčení zvířete a pak jsem rozeznával, jak utíká po drobném kamení. Ráno jsem se přesvědčil, že nějaký vlk, zvábený vůní masa, se pokoušel prohrabati se do stanu na loupež, ale nenadále se setkal s nevlídnou rukojetí mého Mauzera.
„Vlci a orli jsou sluhy Zagastaje,“ poučoval nás přesvědčivě náš starý Mongol, což však pranic nevadilo jeho rodákům loviti vlky. Pronásledují je na rychlých koních a zabíjejí šelmy těžkými „tašury“ (velkými bambusovými kyji s řeménky na konci) nebo nahajkami, na jejichž koncích jsou uvázané kousky olova.
Orli a supové jsou však bezpečni před Mongoly, kteří je ctí a snaží se, aby je připoutali ke svým tábořištím. Zabije-li Mongol berana nebo býka, hází vždy do vzduchu různé kousky masa a vnitřnosti. Vznášející se ve vzduchu orli, jestřábi, supi a sokoli chytají zručně potravu, křičíce při tom pronikavě a svádějíce zápas o každý kousek.
Orli a supi plaší a rozhánějí straky, vrány a havrany, kteří jsou skutečným soužením pro koně i hovězí dobytek.
