najednou cestu třem velbloudům jdoucím různými směry. Hned nastal zmatek. Stádo čítalo aspoň tři tisíce antilop. Celé to množství se rozběhlo v různé strany shlukujíc se v stáda a hned se zase rozprašujíc. Konečně po dlouhém těkání se rozdělily antilopy v jednotlivé skupiny. Celými rotami v dost pravidelných četách se hnaly před námi, ale vidouce opět a opět jiného jezdce, vracely se, aby opakovaly týž manévr. Stádo, čítající asi padesát hlav, se hnalo ve dvou skupinách přímo ke mně. Když bylo ode mne asi padesát kroků, vzkřikl a vypálil jsem. Antilopy se na okamžik zastavily, jako by je do země vryl, ale pak se rozprchly na různé strany pletouce se jedna druhé. Tato panika je stála mnoho. Vystřelil jsem čtyřikrát a usmrtil jsem dva krásné samce. Agronom měl větší štěstí, neboť položil jednou ranou dva „džereně“.
„Argali“ byli zatím již téměř pod samým vrcholem hory, a postavivše se v řadu jako vojáci, otočili hlavy k nám. Viděl jsem lorgnetem zcela zřetelně jejich svalnatá, temněšedá těla s mohutnými rohy stočenými na obrovských, krásných hlavách.
Obtěžkáni „džereny“ dohonili jsme brzo průvodce poslaného napřed.
Na několika místech jsme viděli těla ovcí, zadávených vlky.
„V tomto údolí je mnoho vlků,“ podotkl Mongol.
Zastihli jsme ještě několik antilopích stád, ale měli už jsme honu dost, zato však jsme velmi bedlivě pozorovali, jak si počínají „džereni“, když se k nim blížíme. Nevím skutečně, čím vysvětlit podivný zvyk antilop, že předhánějí jezdce a předbíhají mu přes cestu…
Na břehu malého přítoku Ederu jsme ztrávili noc ve staně. Avšak byla to noc nepříjemná.
V našich kamínkách praskal vesele oheň a voda již vřela v kotli. Bylo teplo a příjemno a tak jsme podřimovali v očekávání večeře, když pojednou jakési zlověstné vytí a
