Brzo jsme přicházeli na stáda beranů a ovcí, která rozhrabovala sníh a hryzla suchou, rudou trávu. Výše v horách bylo viděti stáda býkův a jakův. Pastýři spatřivše nás chvatně se ukrývali v horách. Nikde jsme neviděli jurt, ačkoliv četná stáda nasvědčovala tomu, že je kraj zalidněn. Mongolové se skryli se svými pohyblivými domy v hlubokých horských záhybech, kam se nedostal ani nejsilnější vítr a kde bylo teplo i za nejostřejších mrazů.
Zanedlouho jsme se blížili k velikému stádu beranů. Podivili jsme se, že tak, jak jsme se blížili, se stádo dělilo. Část zůstávala na místě, druhá pak se vzdalovala. Od poslední se oddělila malá skupina beranů a drápala se velikými skoky na svah strmé hory. Pozoroval jsem lorgnetem stádo. Ve skupině, která zůstala na stepi, jsem poznal domácí berany a ovce, kdežto utíkající stáda tvořily mongolské antilopy, džereň (Gazella gutturosa a Gazella subgutturosa). Neveliké stádo, jež uteklo do hor, bylo složeno ze skalních beranů (Ovis ammon) čili mongolsky „argali“ s obrovskými a těžkými rohy, stočenými v jakési prapodivné mušle. Nežli jsme se objevili, pásla se všechna ta stáda klidně vedle sebe na znamenité a výživné trávě údolí Edery a napájela se společně v řece na místech prostých ledů, nad nimiž se vznášely kotouče páry.
Antilopy, k nimž jsme se přiblížili zatím asi na pět set kroků, zdvihly hlavy a bedlivě si nás prohlížely.
„Nyní nám začnou přebíhat přes cestu,“ zvolal Mongol směje se. Jsou to zábavná zvířata. Často běží zároveň s dobrým koněm usilujíce o to, aby ho předběhly; když pak dosáhnou konečně svého cíle, odběhnou klidně několik set kroků a znovu se pasou, jako by se kolem nich nic nedělo.
Znal jsem tyto zvyky antilop a chtěl jsem jich využíti při honu. Rozkázal jsem jednomu z průvodců, který vedl nákladního velblouda, aby jel dále, my pak jsme jeli po třech a směřovali jsme různými směry k antilopám. Antilopy se zastavily překvapeny, vidouce, že musí přetnouti