Skutečně nedaleko údolí se táhla linie ruského telegrafu, nyní zničeného Mongoly na rozkaz čínských úředníků.
Dík známosti mého soudruha s démonem Zagastaje jsme ztrávili noc při rozpálených kamínkách a velmi klidně jsme si vykládali v říši démona rozhněvaného na „lidskou pochybovačnost“.
Nazítří, když se rozednilo, našli jsme cestu. Byla 200—300 kroků od našeho stanu. Po několika hodinách jsme se blížili k severním svahům tarbagatajského hřbetu. Právě jsme vcházeli do údolí řeky Ederu, když jsme zpozorovali hejno mongolských havranů s červenými zobáky (Pyrrhocorax graculus), kroužící nade dvěma ostrými skalami. Obrátili jsme se tam a spatřili jsme ještě čerstvou zdechlinu koňskou a mrtvolu jezdce.
„Co se s nimi asi stalo?“ namáhali jsme se uhodnouti.
Jezdec i kůň leželi téměř u sebe. Jezdec měl ovinutou kolem pravé ruky uzdu koně. Nikde jsme neshledali stop kulky nebo nože. Tváře jezdcovy nebylo možno poznat, neboť byla rozdrásána ptáky. Měl na sobě mongolský kožich, avšak kalhoty a košile prozrazovaly cizince. Tělo měl snědé jako starý bronz, vlasy značně měkčí a světlejší než vlasy Mongolů.
„Co ho potkalo?“ tázali jsme se vzájemně.
Vůdcové ustrašení pokyvovali hlavami a jeden z nich pravil s přesvědčením:
„To je msta Zagastaje! Cestovatel nesložil oběti u jižního „obo“ a démon jej usmrtil i jeho koně…“
Konečně jsme vjeli do údolí Ederu. Úzké údolí, nekonečně dlouhé, se táhne jako had po obou stranách řeky. Všude jsou výborné, tučné pastviny. Středem údolí vedla široká, dosti schůdná cesta, podél té pak trčely zbytky telegrafních sloupů a ležely několikakilometrové kusy kabelu.
