Stránka:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu/129

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována
— 127 —


se vydali s chunchuzským vůdcem Mo-Tajem na podrobení mírumilovných Sojotů, starých potomků kmene Tuba v daleké zemi urianchajské.

Několik dní po odchodu Čaharů napadlo tolik sněhu, jako nepamatoval dosud nikdo v Mongolsku. Veškera komunikace byla přerušena. Mongolští průvodci a majitelé karavan nechtěli dopravovati lidí ani nákladů, neboť nejen koně a velbloudi, nýbrž i zdlouhaví a silní býci a jakové se nemohli probrati hlubokým sněhem, do kterého zapadali po břicha a jehož svrchní kůra, vzniklá mrazem, tenká a ostrá jako sklo, je řezala do nohou.

Odejiti z Uliasutaje, kde se stávaly vnitřní poměry stále hroznějšími a kde rostlo nebezpečí bolševického útoku, jsme nemohli. Museli jsme proto vyčkávat. — Čeho? Smrti nebo vysvobození? Avšak zachránit nás mohly jenom naše vlastní síly a ostražitost.

Proto jsme museli vyzkoumat pohyby a úmysly sovětské jízdy. V tak důležité záležitosti jsem důvěřoval jen sobě a tak jsem se vydal spolu s agronomem znovu na výzvědy. Sait nám dal dva mongolské průvodce, stan s kamínky a zásobu potravin. Měli jsme dojít až ke Kosogolu, prozkoumati situaci v Khathyle a v Mureň-Kure.


Démon Zagastaje.

Naše skupina, jež měla čtyři jízdní velbloudy a jednoho nákladního, postupovala dosti rychle údolím řeky Bojagol, míříc k horám tarbagatajským.

Cesta byla kamenitá a vysoko sněhem pokrytá; než velbloudi povzbuzovaní našimi Mongoly voláním „ok, ok,“ šli opatrně odhadujíce všemi smysly cestu. Po svazích hor se táhly téměř až k cestě veliké modřínové lesy. Minuli jsme tvrz „jamyň“, čínský „dugun“, a počali jsme stoupati do hor. Cesta byla strmá a nebezpečná, neboť sníh pokrýval