Loupeže, rvačky a pitky neměly konce. Van-Dziao-Dziun se vynasnažoval všemožně, aby vypravil Čahary jak možno nejrychleji do Kobda a pak dále do Urianchaje.
Jednou dopoledne byli obyvatelé Uliasutaje svědky dosti nebezpečné a hrozné scény. Oddíl Čaharů táhl zvolna jedinou ulicí ve městě. Jezdci seděli na malých huňatých koních a jeli ve skupinách po třech. Byli oděni v teplé temnomodré pláště, přes něž měli přehozeny dlouhé mongolské kožichy z beraní kůže a na hlavách měli veliké medvědí čepice hluboko na uši a na oči naražené; ozbrojeni byli od hlavy po paty puškami, revolvery, šavlemi a noži. Jeli divoce a pronikavě křičíce, vyjíce a hvízdajíce a dívajíce se lačně po čínských krámech a domech osadníků. V čele jel jednooký vůdce, Chunchuz Mo-Taj, za ním pak tři jezdci v bílých kožiších s kožišinou navrch obrácenou. Potřásali čínskými korouhvemi, černě, bíle, žlutě a červeně pruhovanými, a troubili na veliké, bílé mušle, vydávajíce duté a chraptivé zvuky, a při tom pronikavě hlomozili.
Jeden čaharský voják, nemoha odolati pokušení, přijel k jednomu krámu, seskočil s koně a vnikl dovnitř. Ihned se rozlehly zděšené hlasy čínských kupců. Vůdce se rychle obrátil v sedle, hned zpozoroval čaharského koně u krámu a zamířil v tu stranu. Chraptivým hlasem zavolal Čahara a když se tento vyřítil z krámu, udeřil ho prudce těžkou nahajkou do obličeje. Z roztáté tváře vytryskla krev, ale Čahar skočil okamžitě na koně a vrátil se pokorně ke své skupině.
Užaslé obyvatelstvo se schovalo po domech, zatarasilo okna i dveře a se strachem hledělo za odcházejícími Čahary, nad nimiž se vznášely v mrazivém vzduchu výpary vyrážející z koní i z lidí. Několik kilometrů od Uliasutaje však oloupili čínskou karavanu, při čemž se k smrti spili.
Nato se dostali Čahaři kdesi u Hargany do rukou Tušegun-Lamových, který je do jednoho vyhubil, takže jejich rodné stepi nespatřily už oněch divokých jezdců, kteří
