vysokou vrstvou balvany, dolíky i příkopy. Velbloudi zděšeně stříhali ušima a chroptěli. Cesta vedla chvílemi s vrcholku hory do údolí, ale nepozorovaně jsme stoupali stále výše. V dálce, na vrcholcích hlavního hřbetu, bylo viděti pod těžkými nízkými mraky na sněhu jakési černé skvrny.
To jsou „obo“, svatá znamení, oltáře na počest Zagastaje, zlého démona tohoto přechodu, vysvětloval nám Mongol, který uměl ruský. Ten průsmyk se nazývá Zagastaj a obyvatelstvo o něm dochovalo velmi mnoho legend, starých jako ty hory samy.
Požádal jsem ho, aby nám vypravoval některou z nich.
Průvodce kývaje se na velbloudě a obhlížeje okolí začal:
„Jest tomu dávno, velmi dávno, ještě tenkráte, když vnuk Džengischanův seděl na trůně čínském a vládl celé Asii. Úskoční Číňané zabili chana a chtěli vyhladiti celou jeho rodinu, ale jakýsi starý a svátý lama vzal panovníkovu ženu a syna, ještě nemluvně, posadil je na velblouda, utekl za velikou zeď a zmizel v rodných stepích. Dlouho hledali čínští slídiči stopu uprchlíků, až ji konečně objevili a pustili se za nimi. Několikráte by byli málem dostihli nešťastníků, avšak lama dosáhl modlitbou a čarami, že se na hlavy pronásledovatelů snesla mračna sněhu, jimiž prošli velbloudi, ale koně nemohli se dostat vpřed. Starý lama pocházel z dalekého kláštera, který tu uvidíme brzo zblízka. Je to Džalchanci-Kure. Měli-li uprchlíci k němu dorazit, museli překročit Zagastaj, ale tu se právě stařec roznemohl, zachvěl se několikráte v sedle a spadl s velblouda mrtev. Zabědovala krásná Ta-Siň-Le, vdova po velikém chánu, ale vidouc čínské jezdce sjíždějící s hor do údolí, vydala se nešťastnice na další cestu. Unavení velbloudi se stále častěji zastavovali a klesali a ubohá žena si nedovedla s nimi poradit. Nepřátelé se přibližovali stále více. Už bylo slyšeti jejich radostné hlasy, prozrazující naději na odměnu, jakou
