ale sotva jsem se zdvihl, již mě přinutilo krupobití střel, abych se opět skryl za skalou; té chvíle se mi zarazila do levé nohy kulka, odrazivši se od kamene. Jeden z mých lidí padl. Nebylo jiného východiska, leč přijmouti boj. Počali jsme palbu. Bitva trvala asi dvě hodiny. Mimo mne si odnesli ještě tři moji druzi lehká zranění. Drželi jsme se, pokud jsme mohli, avšak banditi se blížili pálíce stále přesněji. Naše situace se stávala zoufalou.
„Dosti toho,“ řekl starý plukovník. „Nasedat na koně! Musíme se obrátit kamkoliv, nebo nás zde postřílejí.“
„Kamkoliv…“ Bylo to strašné slovo! Neradili jsme se dlouho. Bylo jasno, že čím hlouběji budeme pronikati do Tibetu, majíce za sebou tlupy oněch lupičů, tím méně bude naděje, že vyvázneme životem. Rozhodli jsme se tudíž vrátiti se do Mongolska. Ale jak? To jsme ještě nevěděli…
Počali jsme ustupovati. Nepřerušujíce puškové palby, uháněli jsme na sever ze všech sil našich ubohých koní.
Moji soudruzi padali jeden po druhém. Padl Tatar s prostřelenou šíjí; za ním hlasitě kina se svalil po svahu hory plukovník Ostrovskij, byv raněn dvěma kulkami do břicha. Když jsme k němu doběhli, nežil již. Ležel se šedým, dlouhým plnovousem a s rozcuchanými vlasy, dívaje se klidně, s otevřenýma očima v širé nebe Tibetu a pěst pravé ruky měl hrozně zaťatu. Ustupujíce zanechali jsme na bojišti tři zabité přátele. Zdar podněcoval útočníky. Stávali se odvážnějšími, neskrývali se a již i stříleli s míst nekrytých.
Kulka mi zarazila přezku od boty do kotníku pravého chodidla. Můj nejstarší soudruh, agronom, zasténal, uchopivše za rámě. Statečný Kalmuk si obvázal zkrvácené čelo nějakým hadrem.
Pojednou asi patnáct Tibeťanů učinilo útok. Dali jsme jim dojíti velmi blízko a dali jsme salvu. Šest jich zůstalo na místě a dva, ztrativše koně, již leželi smrtelně raněni,
