Tibeťané po nás ještě dvakrát střelili, ale po chvíli střelba umlkla a tlupa jezdců počala k nám sestupovati s hory.
Pozdravivše se mlčky jali jsme se vyjednávati. Tibeťané nám oznámili, že na Hamšanu, jako na místě posvěceném bohům, není dovoleno zapalovati ohniště a tábořiti, a radili nám, abychom jeli dále, kde budeme bezpečnější. Když se nás vyptali, odkud a kam jedeme, překvapil nás jeden z Tibeťanů prohlásiv příkře, že oni znají bolševiky a mají je za dobré lidi, kteří chtí osvoboditi asijské národy od jařma bílých ras. Nechtěl jsem vésti s loupežníky politický spor a rozloučiv se s nimi odjel jsem. Po celou dobu, co jsme jeli s hory k naší družině, jsme očekávali ze zadu kulku, avšak Tibeťané zachovali, jak bylo patrno, úctu před bílou vlajkou.
Smutni ponechali jsme těla dvou našich přátel mezi kamením a zvolna jsme se hnuli dále. Jeli jsme celou noc, snažíce se vyjíti z hor, jimiž se táhl Hamšan. Naše koně se zastavovali a klesali únavou, ale přinutili jsme je jíti dále. Zastavili jsme se teprve, až slunce bylo vysoko. Pro jistotu jsme neodsedlali koní, uvolnili jsme jim řemení jen potud, aby si mohli lehnout a odpočinout. Před námi se rozkládala širá močálovitá rovina. Na onom místě vyvěrá řeka Ma-Chu, která není ničím jiným, než pramenem jedné z největších řek Žluté Asie, Hoang-Ho. V dáli se třpytilo veliké jezero Arung-Nor.
Rozdělali jsme oheň z „argylu“ (suchého hnoje), o kterých není v Mongolsku, a v Tibetě nouze, a vařili jsme čaj, když pojednou počala do nás se všech stran dobře mířená střelba. Skryli jsme se mezi kamením a čekali jsme, co bude dále. Střelba byla stále prudší. Všude na okolních výšinách blýskaly plaménky puškových výstřelů a kulky svištěly všemi směry.
Patrně jsme upadli do zálohy, byli jsme obklíčeni a určeni k záhubě. Zkusil jsem vyvěsiti znovu bílou vlajku,
