utíkali sotva dechu popadajíce do skal. Ostatní jezdci se rozprášili na všechny strany.
Střelba pojednou přestala.
Za chvíli jsme zpozorovali bílou vlajku, vlající nad skalami, kam se ukryli útočníci. Zakrátko se k nám přiblížili dva jezdci. Ukázalo se, že byl náčelník banditů těžce raněn a nyní se obrátili k nám lupiči s prosbou o lékařskou pomoc, vědouce, že „Evropané vozí s sebou vždy lékaře“.
Hned mi zasvitl paprsek naděje. Nedbaje zraněné nohy, vzal jsem rychle lékárničku a odebral jsem se k nim s Kalmukem, ačkoliv se moji druzi obávali úskoku loupežníků.
„Namíchejte tomu satanovi cyankali,“ volali za mnou.
Ale já jsem měl jiný plán.
Byli jsme připuštěni k raněnému. Na houni mezi kameny ležel vůdce banditů. Byl jsem přesvědčen, že to není Tibeťan, nýbrž spíše obyvatel jižního Turkestanu, míšenec Sarta, Turkmena a Afgance. Patřil na mne prosebným pohledem a patrně velice trpěl. Ohledal jsem ho. Kulka mu prolétla levou stranou prsou. Raněný pozbyl mnoho krve. Rána byla rozhodně nebezpečná. Udělal jsem svědomitě vše, co jsem mohl. Natřel jsem ránu jodem a posypal jsem ji jodoformem, načež jsem ji převázal vatou a kouskem obvazu. Po té operaci jsem mu dal značnou dávku aspirinu, poněvadž měl horečku, neboť byl raněn již v poledne.
Naučil jsem jednoho z Tibeťanů, jak se vyměňuje obvaz, nechal jsem mu též trochu vaty, jodoformu a několik tabletek aspirinu.
Když jsem byl hotov, obrátil jsem se k lupičům, při čemž mi byl Kalmuk tlumočníkem, s touto řečí:
„Rána je nebezpečná, ale dal jsem vašemu vůdci silné a zázračné léky. Vím, že se uzdraví a brzo sedne na koně. Musíte však splnit jednu podmínku. Poslechněte! Zlí duchové smrti jsou u nemocného a ihned ho usmrtí, rozlehneli se nyní, kdy přijal mé léky, třeba jen jediný výstřel.
