Stránka:Mužík, Augustin Eugen - Hlasy člověka (1883).djvu/21

pod noci tíhou. V ňádrech jeho rostla
kás tajná pochybnost a mocny příliv
a odliv jeho jí se věčně zmítal.
Jak poutník bez klidu a bez oddechu
ku břehům pádil, pak se nazpět vracel,
až k nebi trýskal pěny pln a bouřil
se divě, než se v propast opět sřítil.
Jak lvice, vášní vzteklou vysílená
pak tiše ležel, čekaje, až půjde
kol něho věčnost, pak se zvednul s lože
a hledal u ní na své sny a dumy
a pochyby a touhy odpovědi.

Od polu k polu rozložen tak ležel,
a hlídal všecky světa toho strany.
Dal severu své duše děsné chladno
a prázdnotu a smutek, ale v jihu
vřel výhní pekel. Na západ se mračil,
a na východ se usmíval. Byl hrozný
a nedoměrný, bez čísla a konců,
a jako malé, smějící se dítě.
Byl pýchy pln a přece bez hrdosti,
a v lůně tajil lodě tisíceré,
a zboží světů, perly, lebky staré,
a dávno shnilé trupy v živé měnil
a nové tvory. Ve své kráse hrozné
a divé lahodě byl Boha ideálem.