Stránka:Mužík, Augustin Eugen - Hlasy člověka (1883).djvu/22

Pak pohleděl jsem v nitro své. Jak v moři
v něm spaly mdloba, bouře, trosky, život.
Tam zoufalost se kryla v tůni černé,
a veliká a čistá, jasná duma. Zniku,
a trvání a zmaru tam byl základ.
Tam Minos — svědomí — již napřed vážil
čin každý, dřív než k poznání jsem přišel,
zda čin ten zlým či dobrým ještě bude.
Tam všecko vraždilo a hojilo se
a plodilo a mřelo. Zimy příval
se střídal s létem úmorným a žhavým,
a májem libým jako v starém ráji.
Tam večernice plála, měsíc hlídal
směs různých dojmů, jako bašty vojín,
a lítost, hněv a povržení ve vzdor
se srazily a pevnou byly skalou.
A čas tam beze stop a bez ohlasu
se plížil stínem. Vášně neobsáhlé
a nezkrotné se s klidem v zápas hnaly.

A bylo mně, jak moře kus by urván
byl a mně vložen za srdce, a jako
bych okeánem s nocí splozen býval.