Tato stránka byla zkontrolována
Apostrofa.
Já viděl jednou okeán.
Byl velký,
jak lidská myšlenka o nekonečnu.
Bůh vybájil jím sen můj nejkrásnější.
On přímo stál, mně vstříc, jak ku zápasu
by bojovník zval soka bojovníka.
V něm každá vlna vřela. byla tepnou
tak plnou odvahy, a bouřnou, mocnou.
Kde byly jeho kořeny, kde základ?
Hlas jeho hrozný veškeré tkal tony.
Tu hrozil obrem, sténal jako žebrák,
tam hřímal jako prorok fanaticky,
tu plakal jako dítě, bouřil, klnul
a řval jak šelma, smál se smíchem bláznů,
a sípěl, vyl, jak zoufalec se zmítal.
A léta bez počtu a vrásek tlela
mu na čele. Hned hrozná křivil ústa,
hned sladce kýval na mne. Usmíval se
pod maskou tragika. Jak prsy velké
on těžce dýchal, úpěl, omdlévaje
