Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/9

tam ku zlatého krále monastýru
v Korunu trnů. — Pryč, vidino chará,
zapadlá i se slávou Otakara,
hluboko na dno hluché do peřeje! — —
tvůj obraz sešlý, zvetšelý a bědný,
v svě bídě tak je cituprázdný, ledný,
že strunu pěvce více nerozhřeje.

A šumným proudem po balvanech vzhůru
jak brodem Gangu zbožná mysl chvátá
v Šumavských borů neprohlednou chmůru,
z níž do daleka září růže zlatá,
planoucí lístků žhavo rudým palem —
Vyššího Brodu pyšným nad portálem,
jejž k nebi rámě Rožmberka vzneslo,
když podál divou pod Čertovou stěnou,
Kainovou skvrnou znamenáno, kleslo
a Matky boží něhyplná slova
je k činům zbožným posvětila znova.

Balvánů slují, plísní obemšenou,
zmámený zrak tu v šerou hrobku hledí,
kde, v tajeplném, němém polokruhu,
ve křeslech zlatých páni z Růže sedí,
omhleni leskem dávné slávy, moci,
jež blankytovou jim ovíjí stuhu
kol skrání, na nichž smrti chmůra leží