Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/8

Však drahé jste mi předc, vy rumy šedé,
a milé tak, jak dívky růželící
polibek žhavý, — který v báseň zraje,
když vlahý dech té teskné poesie
májovým vánkem ovívá Vás tiše
a probouzí ve stínu věžní skrýše
princeznu z báje — kouzlem otrněnou,
polibkem písně k žití probuzenou.

Princeznu z báje! Jak lze jinak zváti
chudému pěvci minulost tu Vaši,
již v reji vidin sladcí jeho snové
nejkrasším duhy paprskem mu zlatí, —
že jako přízrak z říše pohádkové
před okem jeho užaslým se vznáší
a všecku chmůru z čela jeho plaší…

Prst čarodějný na víčka se vkládá
a jak víl reje v červánkovém rdění
se vynořuje nad hladinu snění
těch vzdušných zjevů nekonečná řada. —
zřím bujarého zase Vítkovice
štvát plachou lani v doubrav pustém klíně;
Zřím pasačky té švarné, smavé líce,
jež jméno daly bědné rozvalině.
Dál snivým dolem Vltava mne jará
unáší v hybkém laškovitém víru,