Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/49

Pak na hranici kněz vystoupil v chvatu.

Pohnutí divé… Zástupem to šumí,
jak moře pláň když rozduje se širá
a ze směsice pronikavých zvuků
hlaholí slova: „Milosť, milosť Janu!
pak zraky všech se v bouřném nepokoji
obrací maně ku Zbyňkovu stanu.

Však Biskupec tu smutně potřás’ hlavou
a ku zástupu bílou vztáhna ruku
zavolal temně: „Prahnu, bratři moji,
by vzplála žertva bohu na oslavu.
Zapalte drva! Plňte zákon boží!
kéž tělo moje, znesvěcené, chudé,
v očistném žáru plamenů těch žhavých
obětí smírnou Hospodinu bude!
Můj duch pak s nebes výšin usměvavých
Vám požehná a sílu vaši zmnoží
v zápasech slavných“. . . . .

Třeskné žáru šlehy
vznícené v pokyn ruky hejtmanovy
v dusivém kouři krvavými žehy
zaduly v roucho Biskupcova těla. . . . .
pak zhltily je plápolavé krovy.