Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/47

a krví vzplála moje zřítelnice.
Při mukách tvých pak ni se nepohnulo
mé ňádro zimné, ač je bolesť žhavě
svým břitkým ostřím rozrývala v tají —

Slyš, Biskupče, mne… vůdců rada právě
nad tebou vyřkla smrti ortel krutý,
již zítra tobě bratři uchystají
hranici smolnou — pranýř hanby vzplane
a k nebi vzlétneš z hnusných zemských škvárů!

O prchni se mnou!… kouzlo mého slova
tvá pouta zdrtí ve plamenném žáru
v mé lásce tobě vesna kyne nová
čarného žití —… o vyslyš mne, pane!

Kněz trhl sebou — jedním ruky vzmachem
se vyrval rázem rozechvěné ženě,
jež pjala k němu zraky roztouženě. —
Nach plápolavý v zamihnutí plachém
přeletl náhle, bledé, smutné lice
a jako ze sna temně ševelíce
zvučela jizbou Biskupcova slova:
„Já odpouštím ti, Beliala dcero,
kéž dobrý bůh též milostiv se jeví!
Svobodou zhrdám z ruky Tvojí vilné,
odejdi sama — duše moje chová