Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/46

„O promiň, světče!“ — Eva v divém chvatu
zvolala — klekla k zemi v roztoužení
líbajíc knězi řasný okraj šatu; —
„O neklň ženě, jež s kajicnou tváří
dlí u nohou ti ždajíc rozhřešení,
jak před Kristem kdys žena ze Samaří,
hotova stírat clonou tmavých vlasů
ti krůpěj vlahou z mučenické hlavy.
O! svol ať jeden paprsk plápolavý
z tvých lící svatých nebeského jasu
zapadne v duši prokletou a temnou,
před níž jen propasť otvírá se divá
věčného skonu, hněvu, zatracení.
V mém nitru v noc se hrůznou připozdívá.
O milostiv buď — zůstaň, pane, se mnou
jak v Genezaret On vstup k mému člunu
a ukroť hledem hromů burácení.

Milostí žhavou, Jene, k tobě stůňu
již od té chvíle, kdy jak Mistr v chrámě
jsi mrskal slovem světa hříšnou pýchu;
mé oko tehdá k slunci tvojich zraků
jak lesní kvítko pohlíželo v tichu,
však hled tvůj děsný jak blesk z černých mraků
tak hrozivě se tehdá sechvěl na mě,
že pomsty moře v hrudi mé se vzdmulo,
že stenala jsem jak raněná lvice