Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/45

V okénko deštěm zimným obemžené
burácí vítr, skučí v dusné skrýši
a ruka jeho jako šelma dravá
zvlněnou kadeř vězně rozčechrává.
V ševelu větru k sluchu jeho vanou
jen hluché vzkřeky, táhlá stráží hesla,
pak táborem zas ticho rozkládá se. —
Biskupci kniha z matných rukou klesla
a slza vlahá v oka stinné řase
krůpějí třpytnou jako démant blyskla.
Tu nocí tichou náhle šelest jemný
se ozval z venčí jak svist hada v trávě.
Veřeje skříply — tajná ruka stiskla
závoru dveří a v klín vozu temný
přízrakem vzdušným vplížila se Eva.

Vztýčil se vězeň — hrdě, odmítavě
vzepjatou paží proti ženě mával,
jak vidinu by děsnou zažehnával,
jež těká tady z černé stínů říše
a jedu krůpěj v chabé tepny vlévá:
„Pryč, dcero ďábla s nevěstčím tím čelem,
tvůj ohavný dech pekla výhní dýše,
proč na mne zase ve přepychu smělém
se vzpírají Tvé baziliščí hledy!
Proč přišla’s rušit, ženo, naposledy
sečtěné žití mého okamžiky —.