Biskupec vešel. — Klidným vůkol okem
se rozhledl po mračném, dumném voji
a rtové jeho pološeptem hlesli:
„Dí pravdu milka druhdy Oldřichova,
jsem zrádcem, bratří! hodným odsouzení,
ač plnil jsem jen věrně písma znění,
‚Za život život‘. — dovolte však, milí,
ať duch můj, ač tak v očích Vašich kleslý
přec nadějí se třeba bludnou kojí,
že nebude jej hrůzná kletba Vaše
i za hrob stíhat. . . . . . .“
Zástup zasmušilý
naslouchal knězi v temném zamlknutí,
pak zvolal Zbyněk, bouřné taje hnutí
a marně slzu z mračných víček plaše,
až skanula předc ve visutou bradu:
„Odveďte Jana… nutno strestat zradu,
lhostejno kdo ji na zákonu páše!…
V bojovném vozu nad přehradou tmavou
kahanec kmitá v teskné noční tiši
a obetkává září mihotavou
Biskupce čelo v dumy pohřížené
nad bible knihou pestře malovanou.
