Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/38

Pak nový průvod vyšel z lůna skály;
na těžkých broních lesklém ve brnění
rytíři malí chvatem vyjechali
a v jejich středu v usměvavém rdění
se ukrývaly panny růželící,
dýšíce kouzlem srdcejemné něhy,
oděny kmentem, jehož záhyb planul
bělostnou září jako padlé sněhy.
V pochodní drobných plápolavém jasu,
jež nesla pážat četa lepotvárná —
královna jejich, paní bledá, švarná,
kynula žezlem; — průvod ihned stanul
a seřadil se v těsném polokruhu
u strnulého Biskupcova těla.
Růžový prstík tknul se jeho čela
a oko spánkem obestřené v žasu
si prohlíželo skřítků pestrou stuhu,
jež vírem šumným jej tu ovíjela.
Kněz ku královně snící zvedl hledy
lem řízy její žhavě líbat chtěje,
v tom probudil se:… k němu nachýlená
Anežka stála v tichém zadumání
skrývajíc dlaní víčka zarosená.
Měsíce paprsk matný, sinobledý,
vylákav dívku z dusných komnat hradu
v čarovné noci svituplnou vnadu