Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/39

modravou jiskrou hrál jí ve vrkoči,
jenž tmavou vlnou splýval s něžných skrání.

Veliké snivé ghazelí ty oči,
pohybem prudkým náhle odslněné,
s otázkou tichou jemně utkvívaly
na Biskupcově lící rozesněné,
již dosud plaché stíny ovývaly,
co zatím rety jeho šepotaly:
„Za tebou spěje, Anežko má drahá,
host noční v touhy sladkém rozechvění,
ač lednou rukou na srdce mu sahá
a svírá hrdlo teskné připomnění,
že to, co tobě ústa jeho hlesnou
se zjeví zradou — pronevěrou děsnou.
Mne v místa tato svedla touha divá
odplatit jemu blahověstné slovo
jež zadrželo rámě Cahynovo!…
Nuž! anděl ten, jenž nad Oldřichem bdívá
v sesterském rouše něžné lásky tvojí
nechť od té chvíle pozornosť svou zdvojí
a sleduje svým strážným okem bdělým
Němčíka Dittla — Evu, ženu klatou,
jež v tají spřádá černé vlákno zhouby.“
. . . . . . . . . . . . . . .

Kněz povztýčil se; — s líčkem uzardělým
Anežka k němu v náruč rozepjatou