Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/37

Klopotnou chůzí k smrti unavený
po chvilce klesl Biskupec tu k zemi.
jak štvaný jelen v uschlou kapradinu.
Znavená víčka spánek olověný
mu sevřel rázem — zatím co duch jarý
dál těkal hájem čarovného snění,
jež v pusté pláni před ním vykouzlilo
půvabných vidin pohádkové tvary. — —
Z balvanů branky pustém po kamení
světélko rudé měkkou záři lilo
a v jasu jejím z nitra tmavé skrýše
obemžen kouzla duhobarvou vnadou
ku předu hnul se pestrém ve průvodu
sbor skalních skřítků dlouhou, táhlou řadou.

Drobouncí hudci jim tam do pochodu
stlumeným dechem přihrávali tiše
neznámé skladby tajeplné, tklivé
na housle, rohy, nevídaných tvarů
a pěli písně snivé, zádumčivé.
U prostřed klusal na bělouši hbitém
stařičký král Menštejna trpaslíků
vltavských perel oslněný třpytem,
s tou dlouhou bradou ve klubíčko svitou,
a za ním nes’ na kyprém polštáříku
roj vyšnořených jeho pohlavárů
korunku zlatou, drahokamy krytou.