Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/36

kde kreslí luny paprsk mihotavý
zubatým stínem Menštejna zdi bledé.

Po břehu pustém, jejž v tajemném krytu,
pahýly olšin lemovaly šedé,
krok jeho spěl ku strmé skalní srázi,
kde v černé sluji v jarých vlnek třpytu
Brložský potok jasné perly hází,
jež něžná ruka Vltavina sbírá,
když v lůno její bystrý ručej chvatí. —
V otvor se vplížil, hluboká noc, čirá
jej v zimnou náruč těsně přivinula —
však na cestu mu snové jeho zlatí
svítili z duše rozvlněné steskem
jak hvězdy venku třpytným čaroleskem.

Okamžik minul — již se vyšinula
pod hradním valem na protějším břehu
v balvanů změti postať Biskupcova.
Nad šumným prahem v úval zasmušilý
shlížela hrdá stěna palácová,
stápějíc těžkou olbřimovou patu
ve blyskotavém vodní pěny sněhu. —
K ní ubíral se bludný chodec v chvatu,
nejistým krokem kmenů přes pahýly, —
jež pitvorně se nade břehů lemy
jak nestvůr stáda rysovaly v stínu. —