Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/35

Anežce, pánu, předkládat bude,
promísí zrnkem nejprudšího jedu“ …

Umlkl hovor — ve zvonivém smíchu
hlas Evin s měkkým hejtmanovým slovem
v jediný ševel utajený splynul.
Biskupci povzdech zašelestil z nitra,
kde citů bouře burácela v tichu
řasného roucha dusným pod příkrovem.
S krůpějí potu, jenž se s čela linul,
i slza tryskla v oku zaníceném
a vzplála žárem lítosti a hněvu
ve chmurných brvách pod birétu lemem.

Ze hlubin rmutných snivé duše zase
se vynořila v čarolesklém zjevu
postava její v oslnivé kráse
a kynula mu jak světice boží,
by sledoval ji. . . . . .

Od Zbyňkova stanu
Biskupec prchá — Lásky osten žhavý
kročejů jeho divé chvaty množí.
Zvuk hesla známý knězi otevírá
vozové hradby nedostupnou bránu
a již se před ním prostírá pláň širá,