Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/34

nadarmo z výhně pekel nezaletla
ve tmavostinnou Evy tvojí řasu
a růže ta, jež v bledé líci skvetla,
ve přítmí hříchu, v stínu viny plachém
nezvykla věstit červánkovým nachem
oběti své jen vyslyšení spásu!…

Slyš!… přítel ten, jejž vroucně milujete,
ten přísah svatých strážce úzkostlivý,
ten rytíř chrabrý víry, činu, slova,
jemuž tu ke cti města spalujete
v obrovskou žertvu, slavnou panychidu:
ten Oldřich drahý… zalkej, Zbyňku, znova!…
již zítra snad ach! slzné zemské nivy
opustí navždy v mrtvém, věčném klidu!

Jediné slůvko z medosladkých retů,
jediný úsměv, jedno políbení
vtisknuté v tlusté, trudovité líce
němčíka Dittla tam u vodometu
v zámeckých sadech vykonalo více
než hluchých vašich houfnic burácení.
Jak chvěl se kuchtík, prudkým lásky žárem
jak sádlo v pánvi něžně rozplývaje,
jak hořely mu líce tmavorudé,
když opit žárem horoucích mých hledů
u nohou mých se svíjel přísahaje —
„že štiku, jižto při tabuli zítra