Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/33

a jako stádo beránčí dav pustý
usínal v přítmí vozové své hradby.

Kněz ubíral se k hejtmanovu stanu —
však sotva rukou na zápraží shrnul
lem hrubé plachty, kosmatý a hustý
ucouvl náhle v němém žasu strnul; —
zřel Evu tam, jak něžně ku hejtmanu
Zbyňkovi v tmavém zákoutí se tulí,
kde v horoucím a vášně plném stisku,
jí svalné páže těsně ovinuly.
To utajené lásky ševelení,
polibků sladkých svistem přerývané,
tak zřetelně se ozývalo v blízku
jak hudby šum, jejž k sluchu větřík vane. —
Biskupec stál tu v teskném rozechvění,
přimrazen zjevem podivné té ženy,
a ucho jeho i zrak vytřeštěný
s účastí chmůrnou sledovaly maně
každičké slovo, které znělo v staně.

Vášnivým hlasem Eva hovořila:
„Hetmane slavný, pochvalu dnes Tvoji
dojista získám v míře svrchované.
Ten žhavý ret, jenž k ústům tvým se pojí,
démona ruka marně nestvořila,
ta jiskra, která ve zracích mi plane,