Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/30

ta příšerná Tvá ruka kostlivcova,
jak rozervala poletavým cárem
tu cudnou její řízu rusalčinu!
Ó, žalostné té dějů tragedie,
jež snesla se tu v stínu smrti charém
na nepodajná prsa olbřimova,
svalená ve prach jako blesku šlehem
i s celou výhní světodějných činů
myšlenky vlastní bohorovným žehem!

Ty bědná zemi! — Dvakrát přeubohá!
Tvá chvíle smutku nadešla tak znáhla,
že srdce choré ani necítilo,
když ruka smrti ledná na ně sáhla;
tak v úradě své nelítostným bylo
i samo věčné milosrdí boha,
že v chvíli té se jemu nezželelo
ni matky samé, když ve pusté zlobě
syn vlastní sápal něžné její tělo…

Ó roku teskný! jak se těsně pojí
osudem žalným, nezbádaným k tobě,
ten jmenovec tvůj — který po dvou věcích
nad Bílou horou ve krvavém loži
se vztýčil nesa na schvácených plecích
kříž nedoměrné země této bědy,
jejž nevystihlé, hrozné soudy boží