Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/31

seslaly na ni snad již naposledy! . .
. . . . . . . . . . . . . .

K jeseni rok se ponenáhlu kloni
nad vděků plným Vltaviným dolem,
kde od jara již na krvavém broni
harcuje démou nenasytné zhouby,
zdupaným luhem, uhněteným rolem.

Vše v troskách kolem — bolné steny lidu
se s bídou kraje srdcelomnou snoubí
a nebe v němém, olověném klidu
zavřeno nářkům, pochmurně se klene
nad hvozdů blanských zamodralým štítem.
Táborské voje ve pohybu hbitém
srovnavše rázem s prstí země černou
„Koruny zlaté“ rumy začazené
k Menštejnu spěly — strestat pronevěrnou
Oldřicha zradu, lítě, bez milosti,
tak jak jim velel vůdce rozezlený,
jenž krátce před tím v zlobě svrchované
i Prachatice rodné, milované
zákonu boha zbožně obětoval,
shlížeje němě, chladně, bez lítosti,
jak plamen rudý zvolna pohlcoval
ten drahý krov, jenž hostinně jej skrýval,
v úkrytu vlídném staré školní stěny,