Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/28

hovoří k tobě — jednou milostivě
oplatí tobě — soudcem vlídným bude!“

Zachvěl se Oldřich — ruka jeho matná
o lenoch křesla líně podepřená,
pokynem prudkým náhle vzrušila se
a zřítelnice vášní obestřená
se vytřeštila v pusté oka řase;
pak sechvěla se se rtů majestátná
rozkazu slova: „Svoboden jsi, Jene, —
Cahyno, ustaň — poroučím tak, velím!“

. . . . . . . . Shromážděním celým
jak blesku žeh — jak rachot hromu náhlý
zachvěl hlas pána a jen utajené
mručení hněvu kol se ozývalo.

V pozadí Eva žasem přimrazena
do krve hryzla ssinalý ret, sprahlý,
v bolestech dusíc dravou srdce muku —
divokým ohněm tmavé oko vzplálo
a ruka bílá tiskla křečovitě
v zápasí řasném jílec dýky zlatý.
Pak vztyčila se hrdá, kyprá žena
a s kletby slovem, divých, cizích zvuků
zmizela rázem pauské ze komnaty.