Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/27

jak svižným proutkem čaroděje tknuta —
a na prahu tam v šerém polostínu
postava dívčí bledá, vyděšená,
jak socha vstala, něma, nepohnuta.

Ukrytých dvéří čaloun kvítkovaný
zapadl zase do podvojí tajných;
do prostřed sálu krokem jako ze sna
Anežka vešla — před ní na vše strany
dav rozprchal se zbožnou hrůzou jatý,
jak před vidinou slétlou s říší bájných,
a sklesla ruka popravčího děsná
schromena bleskem žhavých dívčích zraků.

K Oldřicha křeslu Anežka se brala,
kdež seskupil se rejem vlkodlaků
dav z krvelačných vyrušený hodů.
Před trůnem pána klesla na kolena
a sladkým slovem srdcejemně, tklivě
Oldřichu ve sluch něžně šepotala:
„O dovol, bych jak druž tvá vyvolená —
jak Eva i já přání zjevit směla. — —
Za život vězně, jeho za svobodu
já žebři Tebe — naplň dobrotivě
tu prosbu žhavou duše osiřelé
a bůh, jenž nyní retem dívky chudé