Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/25

ráj vzpomínek mu nových odeslonil;
v něm roj vidin zlatokřídlých, šumných
slavíčím hlasem rokotal a zvonil.

Ta bytost, která v hebkém mlžném hávu
se jevila mu, když v myšlenkách dumných
se utápěla duše jeho pustá
a k šíji těžkou smutnou klonil hlavu;
ten anděl, který spráhlá jeho ústa
mu vlažil těchou, oheň v srdci nítil
kdykoliv pohár bědy svrchované
před zrakem jeho v temnotách se třpytil —
zas k němu lehce v obláčku se sklání…

Zjev Anežčin to… Opět před ním stojí
Oldřicha sestra v usměvavé kráse;
jí nachem plane tmavá růže v skráni
a pod živůtkem v luzném nepokoji
bujarých ňader vlna zachvívá se;
líc úbělovou sladkém ve rozpaku
červánků ruměn jemný přiodívá
a žhavá jiskra v temném hará zraku.
Na prsa vězni hlavinka ta snivá
poklesá zvolna — srdce jeho jihne
a duch uštvaný bědou tisícerou
na křídlech touhy znenáhla zas tihne
ve čarovábné zámecké ty sady,