Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/24

A řada rabů panských lícoměrně
přísahy slova opáčila vroucí! —“

Tu k nebi vězeň oko zdvihl hněvné,
jak odtud svědka volat by chtěl dolů,
přísahy křivé, pronevěry zjevné
spáchané tehdá rouhavými rety
před trestající tváří Hospodina
na místě svatém u božího stolu…
Studem se rděla Biskupce tvář siná
při vzpomínce na okamžik ten kletý,
kdy Oldřich blud svůj hrozný proklínaje
kalicha zřek’ se… Na Žebráku hradu
sám žebrák bědný, pyšným před legátem
v prachu se svíjel, rozhřešení ždaje
a zlíbav purpur protkávaný zlatem
kajicně poslech’ svaté církve radu
co zdárné její, bohabojné robě; —
dal katem zjímat ve surové zlobě
učení Páně skromné apoštoly
a kalich zdrojem lásky naplněný
uvrci v pospas hnusným retům feny.

Hruď Biskupcovu divé rvaly boly,
svraštělé čelo nevole stín tmavý
perutí plachou schmuřil, zakabonil;
však po chvilce zas paprsk třepetavý