Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/23

tak ubohý vždy a tak bohabojný —
jíž posvětil se zbožném ve doufání,
že vytryskne mu z hluchých skalních strání
na slovo věštce živých vod proud hojný
a z kalicha, jenž v obci bratrů volně
ode rtu ke rtům podávat se bude,
že vzpučí jemu kvítko žhavorudé
těch luhů rajských, po nichž tesknil bolně
v bláhovéni klamu jak syn Israela…


Před zraky vězně mihala se dále
v mlžinách snění beseda ta skvělá
na povel páně po mši odbývaná
tam na Krumlově v pyšném předků sále.
Z té vlny šumné, jež dvoranou chvěla,
hřímala slova Potštýnského pána
zovoucí zástup ku přísaze slavné,
jejíž sám Oldřich svatá říkal slova,
třesoucí ruku v rozechvění klada
na lem zlatého kříže Závišova,
byzantské práce, lepé, starodávné:
„Až do těch hrdel – do těch statků věrně,
chci kalich Páně svatý ostříhati,
daleka buď mne mrzká lest a zráda
ji zhltiž země, moji skoltež kati;
tak pomáhej mi bože všemohoucí!