Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/22

nábožné lidstvo z široka i dáli
do šerých svatyň Víta katedrály.

Zas před ním chrámu tmavá loď se klene; —
červeným suknem, jako v dětské báji,
jsou chmúrné stěny její obestřené;
fábory řasné po oltářích vlají
a kolem davy pestře vyšnořené
v svátečním rouchu zbožně naslouchají
tam slovům jeho, která hlaholila
před stolcem, kde se ve monstranci skvělé
velebná svátost pod hostií kryla.

Po chrámě radost rozlétá se bleskem
i plesá, jásá shromáždění celé,
když pojednou kněz hlásá vůli pána,
že od té chvíle po všem jihu českém
má článkem víry nezvratným se státi
to blahověstné, zlaté símě boží,
jež podél cesty seto rozsévačem
upadlo v trní, nehostinné hloži,
tam německého Rýnu nad limanem,
kde krkavci je sezobali klatí,
kroužící lačně pod obzorem stmělým. —
Ta nauka svatá, jejíž vyznavačem
lid jihočeský s Husineckým Janem
od dávna býval životem svým celým —