Stránka:Mokrý, Otokar - Na dívčím kameni (1885).djvu/21

Veliký měsíc nad Menštejna valy
vstal s rozjasněnou, úplňkovou lící,
bujaré vlny, jak rusalky snící,
po balvanových prazích vztahovaly
řasnatou řízu ramen úbělových
a časem v okno vězně zašuměly
ševelem luzným zvěstí pohádkových,
jež zašeptal jim Vltavy klín stmělý,
ve mlžné šero bájí pohřížený.

Vylákán svitem z lože namáhavě
se vplížil vězeň v arkýř zamřížený —
a v zasmušilé, snivé jeho hlavě
jak tažní ptáci chvatem přeletaly
vidiny lesklé i pochmurní snové. —

Zas nedávné té minulosti dnové
před zrakem jeho v tajeplné vnadě
omhleny hávem upomínek vstaly.
Zas ocitnul se na Krumlově hradě;
kde se naň z plátku růže pětiklané
odevšad přízeň panská usmívala. —

Jak vánku šum, když jarním luhem vane,
ve sluchu jeho sladce zaznívala
zas velebná ta zvonů vyzvánění,
zovoucí v písní libozvučných znění