tam na Krumlově hlásal’s láji chudé
o ráji příštím, jenž se k zemi snese,
až kalich Páně s Krista krví svatou
zas od úst k ústům kolovati bude
a lidstva kmen, jenž usýchá teď, chřadne
se obalí v květ, novou mízou zmladne
zas v jara snivém ševelu a plese?
Až rabů znoj — jenž panský luh teď mrví,
na perlu vzkvete s leskem usměvavým,
jak smírný blankyt předobrého nebe,
až krev, již z hrudi nevolníků střebe
lakotným retem mrzká zvůle pánů,
se lidstvu stane drahokamem hravým,
jak Graalu krůpěj svatá drahocenná,
za vinu cizí z lásky procezená!
Jak podobáš se, učni přeubohý,
teď mistru svému mučeníku Janu,
jenž v síni zlatou vkročil mezi bohy,
nesvrhna obuv s rouhající nohy
a za to odnes’ hanu svrchovanou,
jak Člověka syn — v děsné útrap chvíli,
když božské čelo jeho zastínili
korunou bláznů — ďáblem počrtanou!
