Stránka:Mořic Kráčmer - Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci - 1887.djvu/82

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
70


činží z Brna[1] a udělil tento kanonikát tehdejšímu farářovi Hnojickému.[2] Tento od markraběte Jodoka založený kanonikát zve se též, jako onen, jejž král Václav II. r. 1286. založil — královský, jelikož jmenování a praesentaci na tyto kanonikáty sobě králové a markrabata vyhradili.[3]

Větší vyznamenání, nežli bylo ono od markraběte Jodoka udělené, vzešlo velechrámu Olomouckému v období našem tím, že biskup Stanislav Pavlovský a jeho nástupcové v Olomouckém biskupství byli r. 1588. císařem Rudolfem II. opět slavně jakožto knížata a jakožto vojvodové uznáni. Došlo k tomu následovně.

Protestantští stavové moravští smluvili se, že na Moravě nestrpí žádného knížete, a nejméně v církevní hodnosti postaveného. Když na to jednoho dne biskup Olomoucký Stanislav Pavlovský, jako kníže na povoze šesti komoni taženém se vezl, přiskočil jeden moravský velmož a na veřejné ulici jemu 2 komoně vypřáhl, řka, že jemu nepřísluší nic zvláštního, jako jiným stavům moravským.

Sotva že císař Rudolf II. o tomto příkoří na Olomouckém biskupovi spáchaném se dozvěděl, udělil starodávný název knížete a vojvody nejen biskupovi Stanislavovi II., nýbrž i všem jeho nástupcům v Olomouckém biskupství a sice navždy. Též povolil, aby na biskupských odznacích a na praporech (zbraních, erbech) se skvěly dva orlové, aby biskupové Olomoučtí nosili všechny příznaky knížat a vojvodů a hrozil svou nemilostí a pokutou 1000 hřiven zlata těm, kdož by se proti této výsadě podchytli.[4]

Za nevšední tuto milosť byl se biskup, Stanislav Pavlovský, osobně u císaře Rudolfa II. v Praze dne 30. srpna r. 1588. poděkovati a od této chvíle psával se jakož i každý z jeho nástupců „kníže a biskup Olomoucký, vojvoda a hrabě české kaple.“

Ku konci stůjtež zde ještě onino biskupové, kteří mezi lety 1380.—1616. na velechrámě Olomouckém působili. Byliť to následující:

Petr III. příjmím Jelito (od r. 1380.—1387.);[5]


  1. Kap. arch. A. III. a I. 252, 253, 300—302.
  2. Kap. arch. A. III. a I. 253. 303.
  3. Neměli-li tito královští kanovníci žádné akademické hodnosti, bylo jim 3 léta vysoké školy navštěvovati. Ziegelbauer Olom. Sacr. Tom. III. str. 14.
  4. Richter, Series, 215 a 216.
  5. Dudík, Nekr. 39.