Jako smutku, tak užil velechrám Olomoucký v našem období též mnoho radostných okamžiků a slavnostných. Mezi takové sluší zajisté počítati nastolení jednotlivých biskupův. Neboť je-li onen okamžik, kdy stojíme nad rakví zesnulého biskupa, okamžikem smutným, tedy jest zajiste onen okamžik, kdy nově zvolený biskup vchází do svého velechrámu, aby osiřelý prestol opět zaujal a lid věřící dlouho pastýře postrádavší opětně vedl do vlasti nebeské, tento okamžik, pravím, jest opět okamžikem hojícím okamžikem radostným. A takových okamžiků bylo v období našem přemnoho, jelikož se biskupové Olomoučtí přečasto střídali. Zvláštní radosti a slávy zažil všecek náš velechrám r. 1523. Toho roku vydal se totiž Ludvík, král český a uherský, dne 16. února z Prahy a zavítal před květnou nedělí do Olomouce, obklopen průvodem převzácným, a sice Jiřím, markrabím Braniborským, vojvody Bedřichem Lehnickým, Karlem Münsterberským, Kazimírem Těšínským, papežským nunciem, vyslancem Ferdinanda, arcivojvody rakouského a pěti bratřími Mezříčskými (Žerotíny). Na květnou neděli byl král s chotí svou a četnými knížaty přítomen proceství a mši svaté. Na zelený čtvrtek byl král přítomen umývání nohou, jež biskup Stanislav Turzo vykonával. K tomuto skutku pravé křesťanské pokory odhodlala se též královna Marie, a umyla třiadvacíti chudým nohy, darovala každému nové náprsníky (šaty) a při stolování jich obsluhovala.[1]
Z darů velechrámu našemu v tomto období poskytnutých sluší podotknouti slavnostní monstranci s třemi věžkami a se stříbrným pozlaceným podnožím, kterou biskup Petr III. (Jelito) našemu chrámu daroval.[2] Ani nelze pomlčeti čtvero velmi drahocenných a úplných mešních rouch,[3] jakož i mnoho jiných vzácných věcí,[4] jež v pozdějších letech moravský markrabí Jodok našemu chrámu daroval, aby snad dřívější své křivdy na něm spůsobené úplně napravil.
Tentýž markrabí udělil velechrámu Olomouckému nové vyznamenání a sice tím, že tam založil nový kanonikát nadal jej
