Stránka:Mořic Kráčmer - Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci - 1887.djvu/51

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
39


Bamberské) chrámu Olomouckému převzácné ostatky a sice prst svatého Mikuláše a tělo sv. Korduly, začež jmenovanému klášteru vykázal jakési pozemky v Doloplazích blíž Olomouce.[1] Děkan dómský Balduin, rodem Říman, zakoupil na vlastní útraty antifonáře (zpěvník pro chór) a zavedl onen zpěv a odříkávání žalmů,[2] jež až do 17. století se zachovávalo. Biskup Rupert daroval svému chrámu rovně překrásný kříž s podnožím křištálovým, jenž měl sošku Spasitelovu ze zlata, čtyři pravé safíry, na zadní straně trn z koruny Páně a byl mnohými drahými kameny a zlatem vykládán. A jelikož zásadou biskupa Ruperta bylo, mnoho dobrého chrámu svému proukazovati, dal shotoviti sarkofág na spůsob velmi vkusné schránky, na níž byly polovypouklé obrazy svatých ze stříbra překrásně pracované a pozlacené. Povrch skříně šel do výše a byl též vykládán obrazy velmi mistrně pracovanými. Do této schránky dal biskup Robert ostatky sv. Kristýna uložiti a na hlavní oltář umístniti,[3] kterážto schránka vždy bývala uzavřena a pouze na velké svátky se otvírala.[4] A tak se stalo, že velechrám Olomoucký opětně se ponenáhlu pozvédal k oné kráse, jížto honosil se za doby Zdikovy, kráse to, již lze vším právem pokládati za vrchol stavby a okrasy slohu romanského a obětavosti a štědroty křesťanské.

V dlouhé této době (1131.—1265.) sídlila na hradě Olomouckém poblíž velechrámu následující údělná knížata:

Lipolt, syn knížete Bořivoje II., jenž r. 1120. s trůnu českého byl svržen a roku 1124. v Uhřích zemřel.[5] Od roku 1130.—1135. spravoval velkokníže Soběslav (1125.—1135.) Olomúcko sám.[6] R. 1137. zavítal velkokníže Soběslav a uherský král Bela II. do Olomouce a slavili zde 11. dubna velikonoce. Téhož roku zastavila se velkokněžna Adléta, princezna uherská, na zpáteční cestě z Uher v Olomouci a, nemohouc ku slavnosti patrona zemského sv. Václava dostihnouti Prahy, slavila tento svátek na hradě a ve velechrámě Olomouckém.[7]


  1. Dud. Děj. V. 155. a 197. Nekr. 75., 84., 85., 88.,
  2. Balduin byl dómským děkanem mezi r. 1195.—1202. Pozoruhodno jest, že se na něm chválí, že zavedl zpěv nový. Jaký zpěv byl tedy před tím na dómě? Nebyly to snad ještě zvuky cyrillské? Richter 53.—55.
  3. Dudík, Nekr. 85. Tato skříň ještě v XV. století stávala na hlavním oltáři.
  4. Richter, Series, 58.
  5. Dud., Děj II. 451.
  6. Dud. Děj III. 63.
  7. Dud. III. 74.