Stránka:Mořic Kráčmer - Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci - 1887.djvu/36

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
24


aby slovanský obřad rozhodně zakazoval. Z toho následovalo, že znamenití slovanští kněží i s Horazdem r. 886. z území Svatoplukového byli vypovězeni a vojenskou stráží za Dunaj vyvedeni.[1] Na to byla v zemích Svatoplukových liturgie latinská úsilovně zaváděna (886.—899.).

Když byl arcibiskup Vichink německým králem, Arnulfem, na biskupský stolec Pasovský povolán[2], obrátil se Svatoplukův nástupce, Mojmír II., počátkem r. 899. do Říma s prosbou, aby se apoštolská stolice osiřelé veliké moravsko-pannonské arcidiœcese ujala. I poslal papež Jan IX. jakožte nejvyšší hlava a správce církve katolické k Mojmírovi II. jednoho arcibiskupa (Jana) a dva biskupy (Benedikta a Daniele), kteřížto z domorodných kněží jednoho na arcibiskupa a tři na biskupy vysvětili[3], aby, kdyby snad jeden z těchto zemřel, ostatní tři z domorodných kněží někoho na biskupa vysvětiti mohli, tak církevní správu (hierarchii) v Mojmírových zemích dále udržovali a nebyli nuceni, třetího k biskupskému svěcení potřebného biskupa[4] z Němec se doprošovati.

Že tito r. 899. vysvěcení biskupové byli ještě ze školy Methodějovy a tudíž i přívrženci slovanského obřadu, dokazuje stižný list arcibiskupa Mohučského, Hattona, jenž na papeže Jana IX. píše, že Moravané (moravští biskupové) žijí pouze pro sebe, s ostatními biskupy neobcují, a jestli zůstanou tak ještě dále, to nejhorší mohou spůsobiti.[5]

Jména těchto slovanských biskupů se nám sice nezachovala, ba my neznáme ani jmen jejich biskupských měst; avšak přece jest to pravdou nevývratnou, že slovanští biskupové na Moravě a v Čechách i po vyvrácení říše velkomoravské se udrželi. Neboť staroslovanský životopis sv. Václava vypravuje o jeho postřižinách takto: „Pozval (kníže) Vratislav knížete (velkoknížete Spytihněva),


  1. O smrti sv. Methoděje, o piklích Vichinkových a o osudě výhnaných slovanských kněží viz Dudíkovy Děj. Mor. I. 183.—189.
  2. Proti tomu svolal arcibiskup Solnohradský, Dětmar, biskupský sněm, jenž Vichinka donutil, aby biskupství Panonského se vzdal. Další život Vichinkův není znám. Dudík, Děj. Mor., I. 220. a 221.
  3. Viz stižný spis Dětmara, arcibiskupa Solnohradského, Codex dipl. Mor. I. str. 61.
  4. Při platném svěcení na biskupa mají býti ode dávna tři biskupové. Jeden z nich vykonává čili uděluje svěcení, kdežto ostatní dva jsou svědky.
  5. Dudík, Děj. Mor., I. 223., pozn. 1.