jenž byl tehdy ve své krajině, a biskupy a celé duchovenstvo chrámové. Dobrý pak a blahověrný biskup Notař s celým duchovenstvem, odzpívavše svatou liturgii v chrámě nejsvětější královny naší, Bohorodičky a neposkvrněné panny Marie, pozdvihnuv chlapce, postavil na stupně před oltářem, a blahoslavil ho (biskup) řka: „Pane Bože, Ježíši Kriste, požehnejž dítěti, jako jsi požehnal všem spravedlivým svým, Abrahamu, Izáku a Jakobu, a korunoval jsi pravověrné císaře, rovné apoštolům, Konstantina a Helenu.“ Takto promluvil blahověrný ten biskup a modlitbami jeho počal chlapec (prospívati), milostí Boží chráněn.“ Po tom kněží jiní postřihli mladého Václava.[1] Zpívaná liturgie tak jakož i spůsob žehnání dokazují, tuším, dosti makavě, že postřižiny dály se dle obřadu řecko-slovanského, jejž sv. Methoděj u nás zavedl, a že biskupové postřižin sv. Václava se súčastnivší nebyli biskupové latinští, nýbrž slovanští. Biskup Notař byl jím zajisté. A jelikož postřižiny sv. Václava spadají mezi leta 910—920, lze souditi, že biskupové, při uvedených postřižinach zaměstnaní, byli ještě titéž, kteří byli r. 899. od papežských poslanců na biskupy vysvěceni a že biskup Notař, jenž na zmíněné slavnosti měl hlavní slovo, byl mezi ostatními biskupy prvním.
Bezprostřední nástupcové těchto biskupů dožili se zavraždění knížete Václava (r. 935.) a nepochybně jej též za svatého prohlásili, jak tomu nasvědčuje vysoké stáří zmíněného kánonu. Biskupové latinští by knížete Václava, jenž povždy liturgii slovanské přál více, než liturgii latinské z Řezna do Čech nastupující[2], nebyli buďto vůbec, aneb alespoň ne tak brzy za svatého prohlásili.[3]
3. „Codex diplomaticus et epistolaris Moraviæ“ uvádí v díle prvním na straně 86. a 87. zcela zřejmě, že již r. 967. byl v Praze chrám sv. Víta a sv. Václava. Jelikož však latinští biskupové
- ↑ Vyňato z „Kritických úvah“, III. od prof. Krcha, str. 16. a 17.
- ↑ Tamže str. 16.—17. Viž též učený článek dr. Matěje Procházky ve „Sborníku Velehradském“, ročník 1885., str. 8. a 9.
- ↑ R. 1100. nazývá český dějepisec Kosmas sv. Ludmilu: „nejsvětější mučedlnicí“, kdežto tehdejší latinský biskup Pražský (Němec), Heřman, jmenuje ji opovržlivě: „babičkou, stařenkou“, (Krchovy Kritické úvahy, III. str. 18.), jakoby svatosť spočívala na uctívání latinské řeči a na velkolepých činech a ne na bázni Boží a na svědomitém plnění svých povinností.
