IV.
Rabbi Isák Todros nosil na svém zevnějšku, a snad i v duševním svém ústrojí patrné sledy několikastoletého přebývání předků svých v palčivém podnebí španělském.
Toulavý lid, ku podivu vytrvalý v zachovávání známek, jimiž se rozeznával od plemen jiných, silou nepřekonatelného vlivu přírody přece tu i onde nabyl něčeho z různých obzorů, na nichž ho rozsil osud vyhnanství.
Stávají tu při obecné podobnosti důležité rozdíly: lidé poměrně nedávno přišlí z jihu neb východu, jakož i ti, nad nimiž bledé nebe od věků se klene a mrazivé vichřice burácejí; duše povolné i vášnivé, mystické i utopené ve skutečnosti; vlasy černé jako nejčernější vlasy havranové, a oči modré jako barva jasné oblohy; čela bílá i snědá, organismy silné, otužilé, a těla vyzáblá, slabá, podrobená nervovým záchvatům, třesoucí se vášní, napojená sněním, umořená fantasií.
Isák Todros měl nejhnědější ze všech hnědých tváří, nejčernější z černých vlasův a očí, nejvášnivějšího a sněním nejvíce rozervaného ducha ze všech duchův ohnivých.
Jaké stanovisko měl vlastně ve své obci, a na čem ono se zakládalo? Knězem nebyl; rabíni nejsou kněžími, a snad žádný národ není z přirozenosti své tak daleký od theokratického řádu a poddanství jako národ israelský. Administratorem obce také nebyl, neboť civilními
