U přirovnání ku hojně osvětleným, prostranným, čistým a hezkým jizbám v domě dědově musil příbytek Reb Jankla, majitele největšího hostince v Šibově, obchodníka s kořalkou a úředníka obce židovské, zdáti se Meirovi těsným, tmavým, nečistým a smutným. Toho času, kdy v domě Saulově hody sobotní ledva byly ukončeny, zde již dávno bylo sklizeno se stolu rodinného, neboť večeře nedlouho trvavši, byla skrovna, šla před se v posupném mlčení, rušeném jen bručením, vádou a hněvivými úštipky otce rodiny. Konečně bylo vůbec známo, že Reb Jankel byl skoupý, střádal velké sumy peněz a pramálo dbal o pořádek a pohodlí v domě, neboť tu sám přebýval velmi zřídka, staraje se o nájem vinopalny a hospod v sousedních vesnicích a zajížděje do městečka jen tehdy, kdy toho požadovaly náboženské obřady aneb záležitosti obce židovské. Jeho žena Jenta a dvě dospělé dcery obstarávaly hospodské hospodářství, plnily funkce a zaujímaly stanovisko předních služek v domě.
Přátelské, hlučné hovory, jež bylo slyšeti u Ezofovičů, nebyly zde známy. Dostatek jevil se tu jen tehdy, kdy Reb Jankel uctíval nějaké vzácné hosty jako: vznešeného rabína, jehož byl oblíbencem, své spoluhodnostáře obce židovské aneb kupce bohaté. Čistotu a veselosť nikdy tu nebylo lze postřehnouti.
V první světnici, do níž Meir vstoupil dveřmi, jež se otvíraly do síně tmavé jako propasť, dohoříval na stole jediný oharek žluté svíčky, zasazený ve svícnu mosazném, umastěném. Vůně jídla, ledva uklizeného se stolu, mísila se tu se stuchlinou špinavých stěn, a s výpary tuku okoptělého krbu. Bylo zde úplně ticho a pusto. Za to v druhé jizbě, v nížto žádné světélko již nehořelo, rozléhal se hlasitý chrapot domácího pána, v tvrdý spánek pohrouženého. V třetí, malé a naplněné lůžky a kufry tak, že bylo sotva lze jim se vyhnouti, při chvějném světélku lampy stojící
