na kamnech, na nichž kolem hadry se sušily, spatřil Meir v šeru nejasnou postavu ženskou, jež nohou kolébajíc dítě v kolébce tiše plačící, slabým zpěvem je uspávala. Příchozí ji pozdravil skloněním hlavy a slovem přívětivým. Ženština ho pozdravila na vzájem a zpívala dále při odměřeném pohybu kolébky a chrapotu několika osob spících ve světnici.
Za nízkými dveřmi bylo slyšeti přitlumený hovor několika mužských hlasů. Meir otevřel dvířka a vstoupil do světničky Eliezera, kantora s bledou tváří a hlasem podivuhodným.
Eliezer nebyl samoten. U stolu, na němž hořela žlutá svíčka, sedělo s ním několik jinochů, již náleželi k rodině Ezofovičův a téhož dne s ním byli večeřeli. Meir oddychnul volněji, snad proto, že ve světničce kantorově byl vzduch méně dušný a páchnoucí nežli v jiných částech tohoto obydlí, aneb že se pojednou ocitnul mezi tvářemi, jež rád vídal, a které také při pohledu naň se vyjasnily úsměvem příznivým.
Eliezer pozdvihl modrých oči svých ku tváři příchozího, kdy Meir mlčky posadil se ku stolu.
„Meire!“ pravil měkkým hlasem.
„A co?“ tázal se host.
„Tys nebyl dnes trpěliv; řekls nepotřebné věci melamedovi. Oni mi o tom již vyprávěli.“
Ukázal na přítomné jinochy. Meir upřel pronikavý a poněkud chvějící se zrak na bledou tvář pěvcovu.
„A ty, Eliezere, pravíš opravdu, že ty věci, kteréž jsem dnes pověděl melamedovi, byly nepotřebné a zlé?“ tázal se zvolna.
Kantor sklonil hlavu.
„Byly dobré,“ odpověděl, „ale tak nesmíš mluviti, neboť za to velké nepříjemnosti se mohou na tebe svaliti.“
