ubrusem, panoval melamed. Byl obklíčen několika osobami, a opíraje se jak obyčejně oběma loktama o stůl, pravil hlasem nadutě vážným úzkostlivě pozorným posluchačům:
„Všecko, co jest na světě, každý člověk i každý živočich, každá tráva a každý kámen má své kořeny vysoko v těch končinách, kde duchové bydlí. Protož celý svět jest jak ohromný strom, jehož kořeny jsou mezi duchy. Jestiť jak ohromný řetěz, jehož poslední články visí tam, kde duchové bydlí. A jestiť jak ohromné moře, jež nikdy nevysychá, neboť nevyčerpatelný proud duchů vlévá se do něho a neustále je naplňuje…“
Meir odešed od skupiny, jež poslouchala melameda, přiblížil se k oknu. Tam dva mladíci, čela majíce podepřená rukama, v hlubokém zamyšlení rozprávěli o tom, kde a jak stojí psáno, že člověk, jenž jda v noci sváteční neuzří stínu svého, téhož roku zemře?
Meir obezřel se kolem. Starší ženštiny shromáždivše se v úzkém kruhu ve vedlejší světnici, hlasitě hovořily o svém hospodářství, o velkém rozumu svých malých dětí; dívky usednuvše v koutku nízko k zemi, šeptaly spolu, rozplétaly dlouhé své vrkoče, chechtaly se a tiše zpívaly.
Z tváře Meirovy bylo patrno, že jinoch tento necítil se přiváben žádnou z četných lidských hromádek, dům ten naplňujících. Byl mezi svými, mezi těmi, již mu byly nejbližší krví a srdcem, a přec… Bylo lze říci, že žil na poušti, tak samoten stál u prostřed jizby, a tak smutným unaveným okem rozhlížel se kolem. Brzy na to nebylo ho již ve světnici. Sešed se schodův u pavlače, zamířil přes tmavé náměstí k dlouhému, nízkému domu Reb Janklovu.
