V té chvíli Meir pozdvihl očí svých a upřel blýskavé zřenice na tvář tazatelovu.
„Reb Moše!“ pravil, „víš dobře, kdo je přepadl. Tvoji žáci je přepadli… Oni tak činí každý pátek… a proč by tak nečinili, ježto vědí…“
Zamlčel se a sklopil opět oči. Obava a hněvné city patrně v něm bojovaly.
„Nu, co vědí? Proč jsi nedomluvil, Meire? Co vědí?“ smál se Reb Moše.
„Vědí, Reb Moše, že je za to pochválíš…“
Melamed povstal trochu na křesle, oči jeho se zajiskřily a široko se otevřely. Vztáhl hnědou, vyzáblou ruku, chtěje něco promluviti, ale silný již a zvučný hlas jinochův nepřipustil ho té chvíle ku slovu.
„Reb Moše,“ pravil Meir, skláněje poněkud před melamedem hlavu, kteráž patrně stěží poddávala se pokorným poklonám, „vážím si tebe, Reb Moše… neboť jsi mne učil…, neptám se tebe, proč nebráníš svým žákům, aby nočního času nečinili násilí lidem chudým…, ale sám nemohu patřiti na to násilí…, mne bolí srdce, patřím-li na ně, ježto si představuji na mysli, že z takých zlých dětí budou zlí lidé a jestliže nyní otřásají chatrnou chaloupkou starcovou a oknem házejí kamení na ubohého, že budou později podpalovati domy a zabíjeti lidi! Byli by dnes rozbořili tu chatrč a zabili ty lidi, kdybych tam byl nepřišel a jim v tom nezabránil… Ale já přišel a zabránil jim…“
Dokonávaje řeč svou, přisedl Meir ku stolu na místě jemu vykázaném. Na tváři jeho nebylo již obavy ani nesmělosti. Zajisté hluboce cítil, že byl dobře činil, ježto smělým okem pohlížel vůkol, a jen ústa jeho se chvěla, jakož bývá u osob čilých a dojemlivých.
V tom okamžiku starý Saul a dva synové jeho pozdvihše rukou svých, zvolali jednohlasně:
